Ocel by se měla stát do budoucna přijatelnější díky upraveným technologiím

Pilotní provoz ocelárny společnosti Hybrit, která vyrábí „zelenou“ ocel
Foto: Hybrit

Je to sice hodně pevný materiál, ale jeho výrobci nemají v dnešním světě své postavení dostatečně pevné. Ví o tom třeba Aditya Mittal, šéf společnosti ArcelorMittal, která je největším producentem oceli na světě. Na výrobu této komodity v příštích letech dopadnou opatření kvůli snižování uhlíkové stopy. A pan Mittal, stejně jako další oceláři, zkoumá, jak udělat ocel „zelenější“.

Šestačtyřicetiletý Aditya Mittal je synem Lakshmiho Mittala, který mu loni předal řízení společnosti. Nyní dvaasedmdesátiletý otec začal kariéru v malé železárně v indické Kalkatě, v níž měla jeho rodina podíl, a své ocelářské impérium rozšířil na celý svět. Je známý tím, že kupoval krachující ocelárny, podstatně je modernizoval, často se státní podporou, a přivedl je k ziskovosti. V roce 2006 pohltil do té doby největší globální ocelářskou společnost Arcelor.

Připisuje se mu výrok „Časy se mění, ale ocel je věčná“. Nyní je na jeho synovi, aby impérium provedl složitým obdobím. A pozměnil výrok svého otce – ocel je sice možná věčná, ale taky prochází změnami.

Těžce splnitelný cíl

Různých typů oceli, která je základním materiálem pro strojírenství, stavebnictví i další obory, se ročně vyrobí asi dvě miliardy tun. To ovšem představuje vysokou zátěž pro životní prostředí. Výroba oceli se podílí na celosvětových emisích skleníkových plynů 7–11 %, což z ní činí jeden z největších průmyslových zdrojů narušujících stabilitu klimatu.

Podle OSN je pro udržení globálního oteplování pod hranicí 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře, která byla stanovena v rámci Pařížské klimatické dohody z roku 2015, nezbytné výrazně snížit průmyslové emise oxidu uhličitého. Aby se tak stalo, musely by emise z těžkého průmyslu, tedy i z ocelářství, do roku 2050 klesnout o 93 %. Tak to odhaduje Mezinárodní energetická agentura.

Připusťme, že to nevypadá jako splnitelný cíl. Avšak každý průmyslový podnik, který se tímto směrem pohne, může v budoucnu získat výhodu oproti konzervativním konkurentům, na které dopadnou předpokládané restrikce tvrději. Od poloviny tohoto desetiletí začnou mít oceláři například horší přístup k povolenkám na vypouštění oxidu uhličitého v Evropské unii. Odtud také pochází polovina příjmů společnosti ArcelorMittal.

→ Čtěte také: Hledá se lepší beton – pevnější a odolnější

Potenciální náklady: 145 miliard dolarů ročně

Oxid uhličitý vzniká při výrobě železa a následně oceli jednak ze spalování fosilních paliv (koksu), a dále také chemickými procesy při výrobě (uhlík z fosilních paliv se využívá pro odstranění kyslíku ze zpracovávané rudy, přičemž ovšem do vzduchu uniká další oxid uhličitý). Na každou vyrobenou tunu oceli se takto vytvářejí téměř dvě tuny oxidu uhličitého. Jak toto množství snížit?

Výrobci v první řadě zvažují, jak důkladně vylepšit a v praxi více rozšířit dosavadní menšinové postupy výroby železa a oceli v elektrických pecích (elektřina se dá současně použít i pro odkysličení rudy namísto využití uhlíku). A dále pak jak zavést vodík jako palivo namísto koksu. Aby se snížila uhlíková stopa, je samozřejmě nutné používat elektřinu z nefosilních zdrojů, a to i při výrobě vodíku elektrolýzou vody, a nikoli chemickým štěpením z fosilních paliv.

→ Čtěte také: Vodík získává pozornost – a dotace

Poradenská společnost McKinsey odhaduje, že dekarbonizace oceli si po dobu příštích třiceti let globálně vyžádá astronomické investice v celkové hodnotě 4,5 bilionu dolarů. Tím by se ovšem zvýšily náklady na její výrobu o třetinu.

První projekty se rozbíhají

Aditya Mittal už zareagoval a sází na zmíněné modernizace technologií. Společnost ArcelorMittal zatím připravuje tři nízkouhlíkové železárny – ve Španělsku, v Belgii a v Kanadě. Náklady na ně a na další dekarbonizační projekty ji do roku 2030 vyjdou celkem na 10 miliard dolarů.

Největší ocelářský gigant není jediný, kdo nové cesty zkoumá. Mezi těmi, kdo se zaměřují na lepší využití elektrických pecí, je například společnost Boston Metal, na jejímž vzniku se před desetiletím podílel Massachusettský technologický institut.

Švédská ocelářská firma SSAB zase založila s dodavatelem energie Vattenfall a producentem železné rudy LKAB společný podnik Hybrit. Ten zkoumá především využití zeleného vodíku. S jeho pomocí vyrobená ocel je dodávána mimo jiné automobilce Volvo. Větší závod na výrobu „zelené“ oceli firma plánuje spustit v roce 2026.

Jak dalece si tím otevře cestu k dobývání současných trhů ovlivněných budoucími emisními omezeními, ještě uvidíme.