Dokonání energetického obratu: od velké ropné krize až do dnešních dnů

Satelitní pohled z 16. března 2011 na čtyři poškozené reaktorové budovy jaderné elektrárny Fukušima I
Kredit: Digital Globe / CC BY-SA 3.0

V Německu (zde i dále v článku je tímto označením míněna pouze Spolková republika Německo) se o potřebě změny dosavadního energetického směřování začalo vážně diskutovat kolem roku 1973, tedy v době prvního velkého ropného šoku. Tehdy rozhodnutí Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), tvořené převážně arabskými státy, razantně navýšit ceny ropy jako odplata těm, kdo v jomkipurské válce podporovali Izrael, přinutilo mnoho západních vlád a firem začít razantně šetřit a současně i uvažovat o snížení energetické náročnosti do té doby bezstarostně blahobytného způsobu života.

Abychom však navázali tam, kde jsme skončili v minulém článku o počátcích energetického obratu (Energiewende), je třeba se vrátit ještě o více než dvě desetiletí zpět – do prvních let po druhé světové válce. V té době totiž v Evropě došlo k relativnímu poklesu cen energií, který umožnil historicky nebývalý nárůst jejich spotřeby. V letech 1950 až 1973 rostla celosvětová průměrná spotřeba energií ročně o 4,5 %, přičemž rozhodující roli hrála ropa, která se v tomto období stala nejdůležitějším zdrojem energie. Mezi lety 1948 a 1972 se spotřeba ropy v západní Evropě zvýšila zhruba patnáctkrát. V roce 1973 se ale vše změnilo, ropa byla najednou drahá a bylo jí méně, protože OPEC rovněž o zhruba 5 % snížil její těžbu. Ekonomická krize na sebe nenechala dlouho čekat: v následujících letech došlo v západních zemích k největšímu ekonomickému propadu od velké deprese ve 30. letech.

Většina zemí nebyla na takovouto situaci vůbec připravena, chyběla jim komplexní státní energetická politika (což ostatně v řadě zemí můžeme pozorovat i nyní) a tradiční výrobci energií měli příliš dlouhé ruce, takže jakékoli náznaky vzniku nějakých energetických alternativ většinou velmi snadno zadusili hned v zárodku.

Měkkou cestou

Na postupné změně uvažování o energiích a energetické politice se podílela i média. V této době totiž vznikly významné odborné časopisy Human Ecology, Annual Review of Energy nebo Energy Policy, které otevřely cestu k institucionalizaci nově koncipovaného energetického výzkumu, a v duchu této koncepce se rodily i nové obory na univerzitách a ve vědecko-výzkumných institucích.

V USA vzniklo v období ropné krize hnutí, které si vytklo za cíl transformovat státní energetický systém a začít v mnohem širší míře využívat obnovitelné zdroje energie. Jedním z jeho silných hlasů byl i fyzik Amory Bloch Lovins (viz foto; kredit: U.S. Naval War College / CC BY 2.0), který se dostal do širšího povědomí v roce 1976, kdy v časopise Foreign Affairs publikoval článek nazvaný „Energetická strategie: nenastoupená cesta?“. Lovins v něm tvrdil, že Spojené státy se dostaly na důležitou křižovatku, z níž jedna cesta, podporovaná americkou vládou, směřuje k stále většímu spoléhání se na špinavá fosilní paliva a jadernou energii a znamená vážná environmentální rizika. Alternativa, kterou Lovins nazval „měkkou cestou“ (soft path), upřednostňuje benigní, tedy nezhoubné obnovitelné zdroje energie, jako je větrná a solární energie, a snahy o úspory energie a vyšší energetickou účinnost. O rok později vyšel v podobě hlavního článku říjnového čísla prestižního amerického časopisu The Atlantic výklad Lovinsových nejvýznamnějších myšlenek.

Lovins však nebyl jediným, kdo se začal takovými úvahami zcela vážně zaobírat. Již v roce 1975 například předložil dánský fyzik Bent Sørensen v renomovaném vědeckém časopise Science plán, jak by mohlo Dánsko úplně změnit kurz a přejít na větrnou a solární energetiku. Dánsko totiž bylo ropnou krizí zasaženo poměrně těžce, což byl důsledek toho, že v době těsně před jejím propuknutím dováželo přes 90 % primární energie v podobě ropných produktů. Potřeba zásadní změny energetické koncepce se proto jevila jako nanejvýš naléhavá.

Obrat dostává své jméno

Energetická transformace v samotném Německu má svůj počátek v ekologických a protijaderných hnutích, která se zformovala v 70. letech 20. století a jejichž ideovým vzorem byly Lovinsovy myšlenky. Německý překlad jeho knihy se pod názvem Sanfte Energie na knihkupeckých pultech objevil v roce 1979 a setkal se s velkým ohlasem veřejnosti. Stále sílící názorový proud se nakonec vytvaroval do podoby vědecké studie, kterou v roce 1980 vydal německý Öko-Institut. Publikace dostala název „Energetický obrat – růst a prosperita bez ropy a uranu“ (Energiewende – Wachstum und Wohlstand ohne Erdöl und Uran) a byli pod ní podepsáni Florentin Krause, Hartmut Bossel a Karl-Friedrich Müller-Reissmann. Tito vědci v ní rozpracovali Lovinsovy teoretické úvahy s ohledem na německé reálie. Právě v této studii se také úplně poprvé objevil termín Energiewende. V 80. letech 20. století pak tento termín převzala a začala šířit řada různých společenských proudů a skupin, především Zelení, levicovější část sociálních demokratů a nemainstreamový tisk.

Zelení svou aktivitu zintenzivnili poté, co se dostali do spolkového sněmu, k čemuž došlo v roce 1983. Jedním z jejich hlavních požadavků bylo okamžité ukončení provozu jaderných elektráren. Po havárii černobylské jaderné elektrárny v roce 1986 se k Zeleným připojili i sociální demokraté, kteří tím učinili zásadní obrat, protože až do té doby jadernou energetiku podporovali. Jejich požadavkem přitom nebyl pouze odklon od jaderné energetiky, ale rovněž vytvoření zcela nové energetické politiky země.

Ve spolkových zemích ovládaných SPD došlo v té době k řadě pokusů o ukončení provozu jaderných elektráren, ale jejich snažení vyšlo naprázdno, protože tehdejší spolková konzervativně-liberální vláda pokračovala v podpoře jádra. V závěru 80. let se však SPD a Zeleným podařilo dosáhnout prvního důležitého úspěchu, když prosadili nová zákonná opatření na financování obnovitelných zdrojů energie. Ještě významnějším triumfem však bylo přijetí zákona o dodávkách elektřiny v roce 1990, který byl přesvědčivou většinou spolkového parlamentu (pro byly CDU/CSU, SPD, Zelení, proti pouze FDP) přijat.

Tento zákon nařizoval všem dodavatelům elektřiny, aby nakupovali elektrickou energii i od producentů elektřiny využívajících k její výrobě tzv. procesy regenerativní přeměny neboli alternativní zdroje. Zákon byl v podstatě předchůdcem zákona o obnovitelných zdrojích energie, který spolkový sněm přijal o deset let později.

Na globální úrovni

Počátkem 90. let se ochrana klimatu začala stávat stále vážnějším tématem, takže v této době o ní již můžeme hovořit jako o tématu globálním. V roce 1992 se v Rio de Janeiru konala Konference Organizace spojených národů o životním prostředí (UNCED), na níž se 154 států zavázalo v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu zabránit narušování klimatického systému a zpomalit globální oteplování.

V té době také docházelo k prudkému nárůstu výzkumu zaměřeného na udržitelné energetické systémy. Čísla jsou v tomto ohledu velice výmluvná: zatímco v roce 1992 se počet vědeckých publikací o obnovitelných energiích pohyboval kolem 500 ročně, v roce 2011 bylo na Web of Science evidováno téměř 9 000 (anglicky psaných) publikací. Oblastí, která se zkoumala nejvíce, byla solární energetika.

Německá energetická transformace zintenzivnila během dvou rudo-zelených vlád v letech 1998 až 2005, kterým coby spolkový kancléř předsedal Gerhard Schröder (to z dnešního pohledu, v kontextu jeho pozdějších aktivit ve prospěch ruských energetických společností, působí jistě značně tragikomicky). Součástí koaličních smluv byla řada klíčových cílů energetické transformace, například zavedení ekologické daně ze spotřeby energie, tzv. program 100 000 střech nebo plán postupného vyřazování jaderných elektráren z provozu. Tyto cíle byly v roce 2000 zakomponovány do zákona o obnovitelných energiích (Erneuerbare Energien Gesetz – EEG), který vstoupil v platnost v roce 2001.

V Německu se v těchto letech zvýšil podíl energie vyprodukované z obnovitelných zdrojů z 29 TWh (v roce 1999) na 161 TWh (v roce 2014), zatímco výroba elektřiny v jaderných elektrárnách poklesla ze 170 TWh (v roce 2000) na 97 TWh (v roce 2014) a výroba elektřiny z uhlí se snížila z 291 TWh na 265 TWh.

Od Fukušimy po dnešek

Současná koncepce Energiewende se s největší pravděpodobností zrodila v průběhu roku 2002. Na jeho počátku se v Berlíně konala odborná konference s názvem Energetická transformace – vyřazení jaderné energetiky a ochrana klimatu. I díky ní začal pozvolna slábnout odpor německých konzervativců a liberálů vůči tomuto stále silnějšímu celospolečenskému trendu.

S mírnou nadsázkou lze říci, že kniha Energiewende – Wachstum und Wohlstand ohne Erdöl und Uran, která vyšla poprvé před 50 lety, změnila chod německých, a vlastně i světových dějin
Foto: Amazon.com

Momentem, který z trendu učinil zlom, byla havárie japonské jaderné elektrárny Fukušima I v březnu roku 2011. Jednalo se o nejhorší jadernou havárii od Černobylu, která Němce definitivně utvrdila v přesvědčení, že již není nač čekat. Velmi krátce po této události byla celá německá koncepce energetické transformace zásadně zrevidována, což v červnu roku 2011 – tedy pouhé tři měsíce po fukušimské havárii – vyústilo v celkem jednomyslné hlasování Bundestagu, jímž byl schválen 13. zákon, kterým se mění atomový zákon. Ten zásadně upravil dřívější plány na ukončení využívání jaderné energie v Německu. Na jeho základě byly okamžitě odebrány provozní licence osmi blokům tamních jaderných elektráren a zbývajících devět bloků mělo začít postupně ukončovat činnost, přičemž poslední blok by se měl uzavřít na konci letošního roku.

Toto zákonem stanovené rozhodnutí se okamžitě stalo předmětem živých diskusí odborné i laické veřejnosti v řadě zemí světa a termín Energiewende tak získal na ještě větší proslulosti. Lze možná říci, že do určité míry se stal dokonce synonymem boje se změnou klimatu.