Automobilky nestačí, Česko potřebuje rozvíjet i jiná moderní odvětví

Foto: ČVUT

Expert na robotiku Vladimír Mařík je výzkumníkem, řídicím pracovníkem v moderním průmyslu a také členem odborných rad, které pomáhají při určování státní vědní politiky a financování výzkumu. Společně se šesti jinými profesory z různých oborů založil Institut Equilibrium, jehož snahou je hledat a nabízet možnosti vyváženého vývoje společnosti.

Pane profesore, na nedávné konferenci Institutu Equilibrium jste říkal, že monokultura automobilového průmyslu v České republice nepovede k budoucímu rozvoji země. Přitom výroba a vývoz automobilů jsou klíčové pro českou ekonomiku a toto odvětví tradičně stojí v čele rozvoje nových postupů včetně robotiky…

To ano, a automobilový průmysl bude mít určitě významné postavení i v budoucnosti. Jenomže na rovinu říkám, že to nestačí. Chceme-li být šťastnou zemí i za třicet let, musíme si říci, která perspektivní odvětví tady chceme mít, kromě automobilek. Dneska jsme do velké míry zemí subdodavatelů. To není dobrá vyhlídka. Potřebujeme mít perspektivní odvětví, která u nás můžeme pěstovat a v nichž můžeme mít i vlastní výrobu – od výzkumu a vývoje přes celkovou produkci až po prodej a údržbu. A takových firem, tedy moderních technologických firem, které by na světový trh dodávaly vlastní výrobky a zajišťovaly jejich servis, tu moc nemáme.

Mohou se v Česku takovéto moderní technologické firmy rozvíjet?

Musí, jinak se nikam nedostaneme. I malé a střední firmy musí využívat moderní technologie. Třeba strojírenství bude vedle klasických kovových materiálů používat víc a víc nové, kompozitní materiály nebo vrstvené nanomateriály. Přicházejí nové stroje a nové algoritmy, jež je řídí, velmi perspektivní je 3D tisk, který umožní rovnou na míru vytvářet potřebné komponenty výrobku…

Kde na to menší firmy seženou kapitál?

Část financování mohou úvěrovat banky. Existují také různé státní a evropské dotační programy pro moderní technologie. Stát může dát na jejich rozvoj daňové úlevy. Samozřejmě, malé a střední podniky nemají vlastní výzkumnou a vývojovou základnu, proto je důležité budovat pro ně za podpory státu jakási inovační centra, v moderní terminologii „ekosystém pro interakci průmyslu a akademické sféry“. Ta centra už postupně vznikají třeba na vysokých školách s podporou Technologické agentury ČR. A v nich je potřebné víc využívat možnosti univerzit a pracovišť Akademie věd. Tam mají schopné lidi, které je výhodné využít pro praxi. Malé a střední podniky je mohou potřebovat, aby se přizpůsobily změnám v technologii, informatizaci a digitalizaci. Jinak nebudou fungovat efektivně, ztratí ziskovost a skončí. Ale ta interakce musí probíhat také opačně, protože i akademičtí výzkumníci by měli znát skutečné potřeby průmyslové praxe.

Foto: ČVUT

Která odvětví by tedy podle vás mohla být v Česku perspektivní?

Jedině taková, která jsou založena na moderních technologiích. Například drony – bezpilotní letouny. V Česku máme inženýry, kteří je umějí vyvíjet. K produkci dronů potřebujete dobrou elektrotechniku a dobrou strojírenskou výrobu, obojí u nás je. Potřebujete umět pracovat s umělou inteligencí, a na ni tu taky máme odborníky. Existuje reálná šance udělat z Česka zemi dronů s mnohostranným využitím. S tím, že se tu může vyrábět vše, včetně motorů a pevných vrtulí, kamer pro snímání zemského povrchu, a ještě k tomu tady mohou vznikat algoritmy, které umožňují jejich autonomní pohyb i vyhodnocování toho, co na zemi pozorují.
V softwaru jsme na tom vůbec dobře. Český software pro bezpečnost počítačů se používá všude na světě, to je dost známé. Ale už tu vznikl i velký průmysl počítačových her, které jsou zajímavě vymyšlené, graficky dobře provedené. A je to velký celosvětový trh. Souvisí s tím i simulace v třírozměrném prostředí uplatnitelná také v plánování průmyslové výroby a dalších oborech.
Málo se ví, že z Česka pochází řada programů pro virtuální měny. Je to krok k nové éře bankovnictví. K tomu bude zapotřebí nový inteligentní software, který se u nás už vyvíjí.
Dále je v Česku obrovský rezervoár lékařských znalostí, na kterých je možné stavět nové přístroje a také algoritmy pro léčení lidí. Pro ně je opět trh všude po světě. Tohle jsou možné příklady, kde by se dalo prorazit do světa vlastními originálními produkty, v nichž se můžeme zařadit mezi světovou jedničku. To má smysl.

Předpokládáte tedy vznik úplně nových továren?

Řekl bych to jinak. Čekám spíše, že se budou objevovat továrníci bez továren. Přicházíme na to, že výrobních kapacit je docela hodně a nejsou pořádně využity. Je tedy možné si je půjčovat, přičemž počítačem organizované půjčování výrobních provozů může být chápáno jako služba pro továrníka, který vůbec nemusí mít vlastní továrnu. Má plány svého výrobku, zažádá o zorganizování výpůjčky vhodných výrobních linek, tam si jej nechá vyrábět a bude jej prodávat. Vlastně mnohdy může existovat jedna továrna, o jejíž kapacitu se dělí několik jiných firem a vyrábí v ní různé produkty. Při vyjednávání o využití výrobních a transportních kapacit lze s výhodou využívat digitálních dvojčat těchto kapacit, které vzájemně agentově vyjednávají a hledají optimální řešení pro všechny. Takovéto sdílení flexibilních výrobních úseků často vyžaduje rychlé rekonfigurace výrobních linek. Tady mohou opět s výhodou pomoci nástroje umělé inteligence, jako je učení z vlastních zkušeností, agentové modelování a řízení. Ekonomické výhody takovýchto řešení jsou neoddiskutovatelné.

Je vůbec možné stále pohotově přestavovat výrobní provoz tak, aby každou chvíli vyráběl něco úplně jiného?

K tomu jsou samozřejmě zapotřebí robotizované výrobní linky, kde se například jednotlivé komponenty výrobního prostředí vyvíjejí na míru a produkují na velkých 3D tiskárnách přímo v prostředí výrobní haly. Tak lze rychle přizpůsobovat výrobní prostředí aktuálním technickým potřebám vlastníka nebo nájemce. Třeba úchopnou hlavici robotu pro danou úlohu můžete namodelovat v grafickém prostředí, tentýž den vytisknout na 3D tiskárně a ihned nasadit na robot. Přitom ten robot může být stovky kilometrů od místa, kde je navrhován jeho úchopný mechanismus, vzdálenost přestává hrát roli.

Jak daleko od takového stavu ještě český průmysl je?

Snad se k němu blížíme. Česká republika je podle zprávy Mezinárodní federace robotiky (IFR) nadprůměrně robotizovanou zemí Evropy se 119 roboty na 10 000 zaměstnanců. Evropský průměr je 106. Sice zaostáváme za Japonskem, Koreou nebo Čínou, ale celkově u nás roste nasazování robotů, zejména těch lehkých, kolaborativních – to jsou ty, které už nedělají jen samy svoji předem naprogramovanou práci, ale dokážou spolupracovat navzájem anebo s člověkem, aniž by ho zranily. Jenom zavádění robotiky a postupů umělé inteligence může český průmysl dostat na světovou špičku.

Po pojmem umělá inteligence si ovšem každý představuje něco jiného. Jak jej chápete vy?

Definic jsou snad stovky, navzájem se liší. Jednoduše bych řekl, že umělou inteligenci chápeme jako schopnost počítačových programů a systémů, vykazovat chování, které se nám jeví, jako kdyby za nimi stál vysoce inteligentní člověk.
Ale pozor, měli bychom rozlišit praktickou umělou inteligenci a tu teoretickou až mystickou. Praktická umělá inteligence se dnes používá ve strojích a zařízeních, které plní složité úkoly. Najdete ji v autonomních vozidlech, v systémech rozpoznání obličejů, v kamerách, které filmují za nás, a vůbec ve špičkových strojích a zařízeních. Ta druhá je představa jakési superinteligence, jakési neuchopitelné entity, která zázračně vyřeší všechny naše problémy. Ale realita je jinde. Jsem inženýr, a tak si myslím, že se musíme soustředit na takové algoritmy, které něco opravdového a vysvětlitelného dělají. My víme, proč to dělají, víme, jak jsme je zkonstruovali a ony nám přinášejí zajímavé výsledky. Třeba vysoce efektivní a pružné řízení výroby.

Prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr. h. c.

Narodil se v roce 1952. Absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze, kde byl později vedoucím katedry kybernetiky.
Středem jeho odborného zájmu je umělá inteligence a její využití v automatickém řízení a systémech pro podporu rozhodování.
Inicioval založení Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v roce 2013, nyní je zde vědeckým ředitelem.
Je členem vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace a Výzkumné rady Technologické agentury ČR.
Založil a sedmnáct let vedl Rockwell Automation Research Center Praha, součást americké korporace Rockwell Automation, která se zabývá průmyslovou automatizací a informačními technologiemi.
Byl spoluzakladatelem české technologické společnosti CertiCon, která se věnuje inovacím a vývoji softwarových a hardwarových řešení, kde je nyní předsedou představenstva.
Spolu s egyptologem Miroslavem Bártou, ekonomy Milanem Zeleným a Peterem Staňkem, biochemikem Václavem Pačesem, odborníkem na strategický management Zdeňkem Součkem a neurochirurgem Vladimírem Benešem loni založil Institut Equilibrium, který chce hledat možnosti vyváženého rozvoje společnosti.
Je mimo jiné nositelem státní medaile Za zásluhy, ceny Česká hlava a rakouského Čestného kříže za vědu a umění.