Roboty nastupují do práce – zejména v Asii. Co by měla Evropa dohnat?

V zavádění průmyslových robotů hraje prim několik asijských států. Robotika v Evropě však dostává novou příležitost v důsledku pandemie covidu-19, který narušil dodavatelské řetězce a ukázal, že některou výrobu není dobré přesouvat na jiné kontinenty.

Schválně: o které město jde? Ve které zemi leží, asi určíte snadno. V devadesátých letech 20. století se toto dnes čtyřmilionové město stalo centrem chemického a metalurgického průmyslu. Neskutečné zatížení životního prostředí způsobilo, že spousta průmyslových podniků byla uzavřena a místní ekonomika upadla. V posledních letech se však povedl zlom. Vznikají zde nové společnosti zabývající se umělou inteligencí, robotikou, správou dat. Nerostou však obvykle samy od sebe, ale s podporou státu, jak je to dáno loni vyhlášeným 14. pětiletým plánem.

Ano, řeč je o Číně, konkrétně o městě Ču-čou (v mezinárodním přepisu Zhuzhou) v provincii Chu-nan v jihovýchodní části země. Jeho růst zaznamenává například časopis The Economist. A doplňuje, že takových míst, soustředěných na moderní technologie včetně robotiky, vzniká v Číně více. Třeba pětimilionové město Šen-jang (Shenyang) na severovýchodě země zaznamenalo v posledních dvou letech vznik 860 firem, které uvádějí, že se zabývají výzkumem robotiky. V předchozích čtyřech letech jich bylo celkem 170.

Vítězné plánování a úpadek Západu?

Tah na rozvoj moderních technologií přinášejí mimo jiné snahy plánovačů ekonomicky povznést vnitrozemské oblasti vzdálené od velkých přístavů, z nichž se exportuje zboží do světa, a které jsou proto přirozenými průmyslovými centry. Státní instituce rozhodují, který obor a která firma dostane podporu, a kdo ne, a tím se pak řídí další investoři.

Ponechejme jiným diskuzi o tom, jestli přílišná provázanost se státem a jeho byrokracií opravdu vede k dlouhodobému ekonomickému úspěchu. V Číně mají jasno, v oficiálních médiích se často objevují tvrzení o úpadku Spojených států a Západu vůbec, a naopak o růstu Číny.

Je tomu ale skutečně tak?

Nejautomatizovanější státy: Jižní Korea, Singapur, Japonsko

Robotika v Asii je skutečně na vzestupu. Podle Mezinárodní federace robotiky bylo loni v asijsko-australském regionu instalováno 355 tisíc nových průmyslových robotů. V Evropě to bylo 78 tisíc robotů (z toho v Česku asi tři tisíce) a na obou amerických kontinentech 49 tisíc.

Celkový počet průmyslových robotů nasazených ve výrobě v celém světě přesáhl tři miliony kusů – trojnásobek stavu před deseti lety. Z globální roční produkce 487 tisíc průmyslových robotů jich 45 % vyrábí a do světa dodává Japonsko.

Samozřejmě, čísla zkresluje fakt, že v Asii je nejvíc obyvatel. Avšak i v přepočtu na počet zaměstnanců je v automatizaci výroby na prvním místě Jižní Korea, kde pracuje 932 průmyslových robotů na 10 000 zaměstnanců. Následuje Singapur (605) a Japonsko (390). Na čtvrtém místě je Německo s 371 průmyslovými roboty na 10 000 zaměstnanců. Čína je „až“ na devátém místě (246), což je ovšem pořád hodně před Českou republikou, která je se 162 průmyslovými roboty na 10 000 zaměstnanců na 21. místě, hned za Slovenskem.

 

Hustota průmyslových robotů

Zdroj: Mezinárodní federace robotiky, údaje za rok 2020

Čtyři robotické revoluce

Jindřich Vaňous zastává v mezinárodní automatizační společnosti KUKA pozici regionálního manažera pro Českou republiku a Slovensko. I on připouští, že robotika v Asii je na vzestupu, Čína se ještě rozmachuje a jiný slibný velký hráč, Indie, je na samém začátku svého potenciálního rozvoje v oboru.

„Nemyslím si však, že by Evropa zaostávala,“ hodnotí inženýr Vaňous. „Tady také sledujeme trendy vývoje a je tu obrovský potenciál pro využití robotiky.“

Jak říká, vývoj průmyslových robotů se dá rozdělit do čtyř revolucí:

První revoluci představují standardní roboty, obvykle zavřené v kleci, aby se k nim nikdo nepřiblížil a nedošlo k úrazu. Využitelné jsou při standardizovaných činnostech, jaké představuje lakování, montáž dílů, paletizace a podobně.

Druhá revoluce je charakterizována kooperativními roboty s citlivými čidly, které dokážou bezpečně spolupracovat s lidmi.

Třetí revolucí jsou mobilní robotické platformy, které se samostatně pohybují z místa na místo při plnění svých úkolů.

Čtvrtá revoluce, která je zatím spíše záležitostí budoucnosti, má přinést kognitivní mobilní kooperující roboty, které se samy učí, co a jak je potřeba udělat, aby bylo dosaženo určeného cíle.

V Česku probíhá první a druhá revoluce

„První robotická revoluce už v České republice dávno probíhá, zejména v automobilkách, do dalších oborů proniká. Roboty tohoto typu budou určitě stále zapotřebí tam, kde je požadována vysoká sériovost a vysoká rychlost výroby. V českých podmínkách se teď uskutečňuje druhá revoluce, tedy nasazování kooperativních robotů,“ hodnotí Jindřich Vaňous. „Zato třetí revoluce, nasazení mobilních robotů, vyžaduje na české prostředí příliš velké investice. A čtvrtá revoluce se zatím objevuje jen ve výzkumu. Třeba v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze, kde opravdu vyvíjejí kognitivní roboty, učí je mluvit a podobně,“ doplňuje.

V českých podmínkách je využití robotů taženo automobilovým průmyslem, ale proniká i do potravinářského nebo dřevozpracujícího průmyslu, do logistiky. „Stále je to nejčastěji tam, kde je vysoká opakovatelnost výrobních činností – výroba stále stejných jogurtů, třídění, balení a nakládání stále stejného zboží. Roboty jsou výhodné i tam, kde platí požadavek na dodržování vysoké kvality, které třeba ani není možné dosáhnout pomocí lidské práce. Obtížnější stále bývá nasazení robotů do malosériové výroby, v níž musíte roboty a jejich senzory stále nastavovat na odlišné činnosti,“ říká inženýr Vaňous. „Tady se naplno uplatní teprve budoucí roboty ze čtvrté revoluce.“

Stroj jako mobil

Dlouhodobě se vedou spory o tom, jestli průmyslové roboty zachrání průmyslovou výrobu ve vyspělých zemích. Nejdříve se jednoduchá výroba přesouvala (a dodnes přesouvá) do krajin s levnou pracovní sílou. Zavádění robotů tedy slibovalo, že by se zase mohla vrátit i do bohatých zemí, kde by ji efektivně vykonávaly roboty a lidé by získali kvalifikovanou práci při jejich dozorování. Avšak nárůst robotiky právě v Asii naznačil, že možná to bude jinak a výroba se bude stále přesouvat tam – už nejenom k levným rukám, ale i k levným robotům.

„Doba covidu však narušila dodavatelské řetězce a ukázala Evropě, že musí zajistit, aby některé klíčové výroby fungovaly doma a spotřebitelé nebyli závislí jen na dovozu. A to může být úkol, který mohou splnit právě roboty,“ soudí Jindřich Vaňous.

Jeho kolega Radek Velebil, který ve společnosti KUKA dělá prodejního manažera pro Česko a Slovensko, doplňuje, že tomu už nahrává i postupné zjednodušování řízení robotů pro jejich uživatele. „Dnešní mladá generace nemá trpělivost něco dlouho programovat v jazyku Basic. Chce roboty se snadnou obsluhu jako u mobilního telefonu, která snižuje nároky na čas. A na to současný vývoj reaguje, dnešní roboty jsou na obsluhu stále jednodušší, práci s nimi zvládne stále víc lidí,“ tvrdí.

Hotový výrobek je víc než subdodávky jeho dílů

V souboji o to, jestli bude víc a šikovnějších robotů nasazeno v Asii, nebo v Evropě, by se však nemělo zapomenout na ještě jeden podstatný postřeh.

„Pro ekonomiku země je určitě důležité nasazení robotů, ale také to, co vyrábějí,“ připomíná Jindřich Vaňous. „Česká výroba je z velké míry založena na tom, že se tu nevytváří konečný výrobek, ale jen některé jeho součásti a závěrečná montáž se uskuteční v zahraničí. Tam pak vzniká největší přidaná hodnota. Ale to, jestli roboty pracují na subdodávkách, nebo na konečném finančně zajímavém produktu, samy neovlivní. To je na lidech.“

Ilustrační foto: KUKA

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail: